Autor: Mgr: Dani Treweek
KDYŽ DOHODA JE ZKORUMPOVÁNA ZNEUŽITÍM
Článek z roku 2012 „Neberte mi to: Důvody, proč byste si neměli brát nevěřícího‘ od Kathy Kellerové se nedávno (s velkým zpožděním!) objevil v mém newsfeedu. Článek v podstatě naznačuje, že vzhledem k tomu, že svobodní křesťané, kteří uvažují o sňatku s nekřesťanem, se tak zřídka nechají přesvědčit o tom, že příslušné biblické pasáže jasně hovoří proti takové perspektivě, jediná věc, která by je mohla přesvědčit, aby takové rozhodnutí neučinili, je slyšet z první ruky četná svědectví těch, kteří takové rozhodnutí učinili a dožili se toho, že toho litují.
Možná, uvažuje Keller:
nějaký kreativní filmař by byl ochoten jezdit po zemi, natáčet jednotlivce, kteří žijí s bolestí z manželství s nevěřícím, a vytvořit montáž 40 nebo 50 krátkých (< 5 minut) vyprávění z první ruky. Společná váha jejich příběhů by měla takovou sílu, jakou žádná přednáška z druhé ruky nikdy mít nebude.
V Kellerově článku lze s mnohým souhlasit. Ano, naslouchání příběhům jiných křesťanů pro nás může být povzbuzující, vyzývající, opravující a kárající. Ano, měli bychom se učit z moudrosti i lítosti jiných bratří a sester. Ano, Písmo hovoří o tom, že rozhodnutí křesťana uzavřít sňatek s nekřesťanem je pošetilé a neposlušné (1K 7,39 je konkrétnější než často zmiňovaný, i když stále užitečný 2K 6,14). Ano, manželství s nekřesťanem představuje velmi reálné, velmi vážné a velmi smutné duchovní nebezpečí. Ano, existuje veškerá pravděpodobnost, že takové manželství může vést buď k odpadnutí, rozvodu, nebo k celoživotní osamělosti a neštěstí. Ano, ano, ano.
Ale i když já – svobodná křesťanka „určitého věku“ – s Kellerovými teologickými postřehy a závěry bezvýhradně souhlasím (a sama je vyučuji), nemohu si pomoci, ale cítím se zklamaná, rozčarovaná a dokonce rozčarovaná ze způsobu, jakým se o nich snaží své čtenáře přesvědčit.
Ať je mi to jasné – mé zklamání nespočívá v tom, že o svobodě píše jako vdaná žena. Nemusíme být v konkrétní situaci, abychom do ní mohli opatrně a laskavě promlouvat kvůli druhým. Ve skutečnosti jsou to často právě ti, kdo stojí mimo náš konkrétní kontext, kdo jsou jedinečně schopni poskytnout objektivní vhled a nuancovanou reflexi. To znamená, že ženatí křesťané mohou svým svobodným protějškům nabídnout neocenitelnou moudrost, povzbuzení a pokárání… a naopak.
Ne. Mé zklamání z článku spočívá v tom, že se mi zdá, že v něm chybí určitá empatie v pochopení těžké situace právě těch lidí, které se autor snaží oslovit a přesvědčit.
DŮLEŽITOST EMPATIE
Je zcela zřejmé, že toto téma je pro Kellera pastoračně frustrující a únavné:
Jako unavený a netrpělivý bych nejraději vyrazil dech a řekl: „Nebude to fungovat, ne z dlouhodobého hlediska. Manželství je dost těžké, když máte dva věřící, kteří jsou duchovně zcela v souladu. Prostě si ušetřete trápení a přestaňte s tím.“ A tak se na to podívám. Taková tvrdost však není ani v souladu s Kristovou jemností, ani přesvědčivá.
Jistě se její frustrace rodí z upřímného zájmu a lásky ke konkrétním osobám, o kterých mluví, a také k nim. Ale má pravdu – takový podnět není vůbec jemný ani přesvědčivý. Ale co víc, je také povýšený, zraňující a odrazující.
Nevidí autorka, jak reálný dopad může mít těchto několik krátkých vět na mnoho svobodných křesťanů, které má na mysli? Nevnímá, co sdělují bratrovi či sestře, kteří s tímto problémem v dobré víře zápasí a snaží se najít odvahu nadhodit ho svému pastorovi nebo křesťanskému příteli? Neuvědomuje si, co si kvůli ní někteří, dokonce mnozí z těchto lidí myslí? „Určitě už je nebaví vést s lidmi stále stejný rozhovor. Nejspíš se budou muset zarazit, aby jen nepřevrátili oči v sloup a netrpělivě si nevzdychli. Budou si myslet, že jsem směšný, když se s tím vůbec potýkám. Budou mi chtít říct, abych se přes to prostě přenesla, ale jak to mám udělat? Potřebuji pomoc, ale možná bych s nimi o tom neměla mluvit…“.
Svobodní bratři a sestry, pokud se ocitnete v situaci, kdy se vaše srdce zabývá člověkem mimo víru, nemějte prosím pocit, že to musíte řešit sami. Nemějte prosím pocit, že váš pastor nebo vaši přátelé s vámi budou netrpěliví. Prosím, nemyslete si, že jedinou cestou vpřed je prostě se s tím „smířit a přenést se přes to“… nebo taky ne. Prosím, promluvte si s někým, komu důvěřujete, s někým, o kom víte, že má zralou víru. Otevřete se někomu, o kom víte, že vám pomůže přemýšlet o tom z biblické perspektivy a kdo vám bude stát po boku na této obtížné cestě zbožné poslušnosti v odpovědi na milost, kterou vám Bůh ukázal v Ježíši.
Na jiném místě článku Keller naznačuje, že by mělo stačit jen jedno velmi minimální, velmi stručné napomenutí, aby se změnil názor křesťana, který uvažuje o vstupu do manželství s nekřesťanem.
Slovy jedné ženy, která byla provdána za naprosto milého muže, který nesdílel její víru: „
Nedávno jsem se přistihl, že přemýšlím o křesťanském sklonu dělat přesně tohle – porovnávat různé prožitky smutku, zármutku nebo boje a pak je seřadit, jako by některé byly zjevně akutnější než jiné. Není to přesně to, o co tu jde? „Ó, svobodný člověče! Myslíš si, že jsi teď osamělý? Myslíš si, že teď znáš význam osamělosti? Ha! Blázne, copak nevíš, že tvá samota není nic ve srovnání s tím, co by mohla být? S tím, jaká je ve skutečnosti ta moje?“
Proč tak snadno zlehčujeme cizí smutek tím, že trváme na tom, že ten náš je zjevně mnohem horší? Jak to, že jsme si tak jisti, že boty, v nichž chodíme, jsou mnohem bolestivější než boty druhého? A i když naše boty způsobují puchýře, které jsou o poznání bolestivější než boty druhého, proč nás to tak snadno zbavuje odpovědnosti za to, abychom se k jeho puchýřům chovali se soucitem a laskavostí, kterou si zaslouží, i když nás bolí ty naše?
Je smutné, že tento nedostatek empatie, pokud jde o velmi reálné problémy, které pociťuje mnoho svobodných křesťanů, je vidět v celém Kellerově článku. Nesezdaní křesťanští bratři a sestry, které má na mysli (a o nichž je naprosto přesvědčena, že je hluboce miluje), jsou redukováni na něco víc než na hloupé lidi, kteří se „zoufale snaží najít skulinu“; kteří horlivě a ochotně „znehodnotili“ autoritu Písma v honbě za vlastními cíli; kteří jsou nějak moc „zamilovaní“ do nekřesťanů; a kteří jsou „bezstarostně optimističtí“, když si jako dítě „pohrávají se vztahy, které se prohlubují víc, než očekávají“.
Přiznávám, že jsem nikdy neměla žádný hluboký romantický cit, natož skutečný vztah s nekřesťanem. To však neznamená, že nedokážu ocenit, že city mnoha mých křesťanských sourozenců, kteří tak učinili, byly pravděpodobně skutečně upřímné. Máme tyto city posuzovat jako případně autentické pouze tehdy, pokud jsou zaměřeny na křesťana? Máme lásku, kterou může křesťanský muž cítit k nekřesťanské ženě, považovat za pouhou bledou napodobeninu toho, co by mohl cítit, kdyby byla věřící? Je opravdu tak hloupé si myslet, že by se mezi křesťanskou ženou a nekřesťanským mužem mohl rozvinout skutečně láskyplný vztah?
Prosím, poslouchejte mě – Písmo učí, že Boží vůlí je, aby křesťané uzavírali manželskou smlouvu pouze s jiným křesťanem. Souhlasím s Kellerem, že činit jinak je nejen nerozumné, ale je to akt bezbožné neposlušnosti. A tak to samozřejmě také znamená, že považuji za zjevně pošetilé a v konečném důsledku bezohledné, aby křesťanská osoba záměrně podporovala nebo usilovala o srdeční svazek s nekřesťanem.
Jsem si však také vědom Boží laskavosti, s níž nás stvořil se schopností milovat druhé lidi a toužit po vztahové blízkosti, vím, jak snadné je toužit po někom, jehož společnost je mi tak příjemná. Vím, jak podmanivé je ocenit laskavý, velkorysý a úžasný charakter druhého člověka. Mám zkušenost s tím, jak úžasně podmanivá může být krása (těla i ducha). A protože jsem si toho všeho vědom, snažím se být empatický (spíše než odmítavý) k nesezdanému křesťanovi, který – ať už chtěně, nebo nechtěně – zápasí s těmito skutečnými pocity k nesezdanému nekřesťanovi… člověku, který byl také bázlivě a podivuhodně stvořen k Božímu obrazu.
Svobodní bratři a sestry, pokud se ocitnete v situaci, kdy se vaše srdce zabývá nesezdaným člověkem mimo víru, nemějte prosím pocit, že si zasloužíte být předmětem posměchu. Nemějte prosím pocit, že na vás vaši křesťanští bratři a sestry koulí očima, jako byste nebyli nic víc než hloupé dítě. Nemějte prosím pocit, že by vaše velmi upřímné city k jinému člověku stvořenému k Božímu obrazu odmítali jako méněcenné nebo nestandardní ve srovnání s těmi jejich. Požádejte je však, aby s vámi otevřeli Boží slovo, abyste se mohli utěšit a povzbudit jeho dobrou a dokonalou vůlí pro vás. Požádejte je, aby vám pomohli lépe pochopit, proč je Boží vůlí, abyste se nezavazovali k manželské smlouvě s někým, kdo nenazývá Ježíše svým Pánem a Spasitelem. Požádejte je, aby vám pomohli moudře odpoutat své srdce od takového vztahu a kráčeli po vašem boku na této obtížné cestě zbožné poslušnosti v reakci na milost, kterou vám Bůh projevil v Ježíši.
LEPŠÍ CESTA A VELKÁ VIZE
Možná máte pocit, že jsem byl na Kellerovou příliš přísný, zvláště když je v jejím článku (a obecněji v její službě) tolik teologické pravdy, s níž souhlasím. Koneckonců je to jen jeden krátký článek, navíc napsaný před pěknou řádkou let.
A přesto je každý krátký článek, každá krátká aplikace kázání, každý krátký odstavec knihy, každý letmý pastorační rozhovor o manželství a svobodě v křesťanském životě součástí mnohem rozsáhlejšího diskurzu.
Diskurzu, který tak často vyzdvihuje manželství jako ideální formu křesťanského života.
Diskurz, který tak často považuje svobodné manželství za nedostatečnou formu křesťanského života.
Diskurz, který tak často idealizuje romantickou a sexuální lásku v manželství jako nezbytnou součást autentické lidské zkušenosti, ale pak valí oči na ty hloupé svobodné křesťany, kteří – když se jim nepodařilo zajistit si křesťanského manžela – se nyní „zoufale snaží najít skulinu“, která by jim umožnila nárokovat si toto tolik vznešené osobní naplnění a potvrzení.
Diskurz, který tak často hluboce mate, zraňuje a odcizuje svobodné křesťany.
Diskurz, který se tak často stal hluboce problematickým, pokryteckým a, ano, dokonce nebiblickým.
Stejně jako Keller toužím přesvědčit svobodné křesťany, kteří uvažují o sňatku s nekřesťanem, aby raději usilovali o zbožnou moudrost a nákladnou poslušnost ve tvaru Krista. Jsem však přesvědčen, že nejúčinnějším způsobem, jak toho dosáhnout, není poučovat je hrstkou zakazujících veršů nebo je posadit před video s jednou nešťastnou manželskou zkušeností za druhou (jakkoli mohou být obě tyto věci za správných okolností přesvědčivé a užitečné).
Jistě nejsilnější přesvědčování přichází prostřednictvím Ducha svatého, když s láskou, velkoryse, trpělivě a empaticky otevíráme Bibli a pomáháme jim pochopit, že nabízí mnohem víc než pouhé příkazy, koho by si neměli brát, co by neměli prohlašovat za své a jaké zoufalství je čeká, pokud to udělají.
Svobodným křesťanům v této situaci je třeba ukázat, že v Kristu je čeká jisté a pevné manželství. Že je čeká úžasné, krásné, neuvěřitelné, konečné manželství. Manželství, jehož intimita daleko předčí jakékoli pozemské lidské manželství. Manželství, které nikdy neselže, neochabne, nezklame a neskončí. Manželství, v němž budou nevěsta a ženich skutečně „stejně zatíženi“, protože Ježíšova krev to tak učinila. Manželství, v němž budeme stát vedle sebe jako sourozenci, zatímco my, milovaná nevěsta, budeme nadšeně hledět na svého manžela.
Tehdy jsem uviděl nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře už nebylo. A viděl jsem svaté město, nový Jeruzalém, sestupující z nebe od Boha, připravené jako nevěsta ozdobená pro svého muže. A uslyšel jsem silný hlas od trůnu: „Hle, Boží příbytek je u člověka. Bude s nimi přebývat a oni budou jeho lidem a sám Bůh bude s nimi jako jejich Bůh.“ Zjevení 21,1-3
Taková vize nám pomáhá dát do souvislosti hluboké touhy našich srdcí tady a teď. Pomáhá nám rozvíjet trpělivost při čekání na to lepší, co přijde. Poskytuje naději, která nás podporuje v bolestném zármutku z toho, že jsme v tomto životě přišli o něco úžasně dobrého. Připomíná nám, že život žitý jako odpověď na Kristův kříž bude mít sám o sobě podobu kříže, že zbožná poslušnost bude někdy hluboce nákladná. A utěšuje nás, že máme Spasitele, který to nejen ví, ale který to i žil… dokonale.
Svobodný křesťanský příteli, může to být pro tebe velmi, velmi těžké a velmi nákladné, ale prosím, neber si člověka, který se netěší ze stejné vize , který netouží po tomto konečném manželství, který netouží po dni, kdy i on bude nadšeně hledět na Krista, našeho ženicha.
Manželství v tomto životě je dobré. Manželství v příštím životě bude nekonečně lepší. Požádej ostatní, aby ti pomohli upnout své naděje a sny spíše k němu. A pak jim pomoz, aby udělali totéž.